Asi každé dítě sní o tom, že zvíře bude mluvit lidskou řečí. A u některých z nás tato touha přetrvala až do dospělosti. Proto jsme se také již od nejranější historie pokoušeli naučit různé živočišné druhy našemu jazyku. A s tím, jak jsme se toho o zvířatech dozvídali stále více, měnily s ei druhy, které jsme k tomuto účelu používali.

Vzhledem k tomu, že jsou našimi nejbližšími příbuznými, není divu, že jedním z oněch pokusných tvorů byli i nejrůznější primáti, například šimpanzi či gorily. Ty jsme se pokoušeli naučit lidskému jazyku, avšak bez úspěchu. A není divu. Nakonec se totiž zjistilo, že mají příliš odlišné hlasivky i tvar úst, než aby mohli vydávat stejné komplexní zvuky jako lidé.

Ovšem je pravdou, že klasické mluvené slovo není jediným způsobem komunikace, který mají lidé k dispozici. Je zde ještě znaková řeč, a zde již nejsou žádné fyziologické překážky, které by primátům bránily se ji naučit. Struktura rukou i jejich ohebnost je velmi podobná těm lidským, není tedy problém, aby dokázali dělat příslušná gesta.

A pravdou je, že určitých úspěchů bylo v tomto ohledu dosaženo. Ukázalo se, že primáti skutečně s námi mohou (samozřejmě po odpovídajícím tréninku) komunikovat pomocí znakové řeči. Ukázalo se však, že úroveň komunikace je poněkud jiná, než bychom si představovali.

Jednoduše řečeno, jejich schopnost se omezuje na to, že si dovedou říci o základní věci, například o jídlo (i specifické), vodu, pozornost, nebo říci, že jsou unavení. Komplexním otázkám a abstraktním myšlenkám však nerozumí, a ani je nedovedou vyjádřit.

Důvod je zde poměrně jednoduchý: v přírodě to zkrátka a jednoduše nepotřebují. Nebyl tedy důvod, aby se u nich rozvinulo komplexní myšlení. Nelze tedy očekávat, že s nimi povedeme rozhovory. Jistě, byly prováděny i pokusy s jinými inteligentními tvory, například delfíny. Zde však narážíme na komunikační bariéru, neboť na rozdíl od primátů nemohou komunikovat ani za pomoci znakové řeči. A to je velká škoda.